Zimní počasí každoročně přináší úrazy chodců, spory o odpovědnost za neudržované chodníky i komplikace v pracovněprávních vztazích. Pohled jak na dané situace pohlíží zákon, jak se bránit, a na koho se při řešení jednotlivých situací obrátit, přibližují Mgr. Jan Bunganič a Mgr. Blanka Baierová z advokátní kanceláře bpv BRAUN PARTNERS. Ve většině případů záleží při pádech na náledí na konkrétních okolnostech, zejména na předvídatelnosti kluzkého místa, vlastnictví komunikace, jednání poškozeného a splnění prevenčních povinností. Pracovní právo pak řeší i situace, kdy se zaměstnanci kvůli sněhové kalamitě nemohou dostavit do práce.
S příchodem zimy se opakovaně otevírá otázka, kdo odpovídá za pády na náledí a zda mají poškození nárok na odškodnění. Právní úprava vychází z tzv. prevenční povinnosti, která dopadá jak na chodce, tak na vlastníky a správce komunikací. Chodci jsou povinni přizpůsobit svou chůzi povětrnostním podmínkám, zvolit vhodnou obuv, trasu i tempo. Vlastníci komunikací musí reagovat na vývoj počasí, předvídat vznik námrazy a udržovat komunikace v provozuschopném stavu do té míry, do jaké to lze rozumně požadovat.
Podle zákona o pozemních komunikacích jsou chodníky i komunikace pro automobily mezi nimi v obci tzv. místními pozemními komunikacemi, které jsou ve vlastnictví obce. Právě obec je povinna zajišťovat jejich údržbu, včetně tzv. zimní údržby, jejímž cílem je zajištění schůdnosti, tedy takového stavu povrchu, který umožňuje bezpečný pohyb chodců. Údržbu zpravidla zajišťují technické služby obce. Obec může prostřednictvím dopravního značení vymezit komunikace, které v zimním období neudržuje. Tato skutečnost má významný dopad na posuzování její odpovědnosti v případě vzniku škody. Obce by zároveň měly mít stanovena jasná interní pravidla, kdy, jak často a při jakých teplotách dochází k posypu chodníků. Vlastníci bytových a rodinných domů zpravidla nemají povinnost uklízet chodník před domem, pokud se nejedná o komunikaci v jejich vlastnictví, například ve vlastnictví společenství vlastníků jednotek.
Zákon o pozemních komunikacích pracuje s pojmem závada ve schůdnosti, kterou lze chápat jako takové zhoršení schůdnosti komunikace, jež chodec nemůže předvídat ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace a povětrnostní podmínky. V případě, že dojde k pádu na takové nepředvídatelné závadě, nastupuje tzv. objektivní odpovědnost vlastníka chodníku. Zpravidla jde o situace, kdy je námraza nenadálá, či skrytá. Zavinění se nezkoumá a obec odpovídá za vzniklou škodu vždy, ledaže prokáže, že nebylo možné místo ani ošetřit, ani označit.
Jiná situace nastává tehdy, pokud chodec uklouzne na souvislé vrstvě kluzkého povrchu, např. po několika dnech mrazů, která je při běžné opatrnosti rozpoznatelná. V takovém případě se odpovědnost obce posuzuje podle občanského zákoníku jako odpovědnost subjektivní. Rozhodující je, zda obec splnila svou prevenční povinnost, tedy zda prováděla zimní údržbu v přiměřených intervalech, reagovala na vývoj počasí a předpovědi a zajistila bezpečný pohyb chodců. Pokud tato povinnost splněna nebyla, může obec odpovídat i za pád na viditelném náledí. Soudy zároveň zkoumají vždy spoluzavinění poškozeného s ohledem na jeho chování.
Z rozhodovací praxe soudů vyplývá, že odpovědnost obce může vzniknout i v případech, kdy k posypu chodníku došlo s velkým časovým odstupem od změny povětrnostních podmínek. Pokud obec nereagovala na opětovné ochlazení a namrzání, může být shledána odpovědnou za vzniklou škodu. Naopak v situacích, kdy je chodník po delší dobu souvisle namrzlý, bez sněhové pokrývky a jeho stav odpovídá okolním komunikacím, nemusí odpovědnost vlastníka vzniknout, pokud prokazatelně prováděl přiměřenou zimní údržbu.
Z praxe lze zmínit např. případ, kdy poškozená přecházela vozovku mimo přechod pro chodcea upadla na chodníku v okolí odstavených kontejnerů na odpad, přičemž i zde se na chodníku vyskytovaly viditelné sněhové zmrazky. Poškozená nevyužila možnosti jít po chodníku a na druhou stranu přejít po přechodu pro chodce, kde byla situace přehlednější. Dle soudu, pokud po několika dnech sněžení a teplotách kolem bodu mrazu byla celá ulice spolu s chodníkem namrzlá, aniž by byla pokryta sněhem, a i v místě pádu byly viditelné zmrazky, nejde o stav komunikací se znaky závady ve schůdnosti (není objektivní odpovědnost obce).
Odlišný právní režim platí u tzv. účelových komunikací, které nejsou místními pozemními komunikacemi. Jedná se například o komunikace ve výrobních areálech, areálech obchodních center, hobbymarketů nebo parkovištích. V těchto případech odpovídá vlastník komunikace podle občanského zákoníku, nikoliv podle zákona o pozemních komunikacích. Odpovědnost je zpravidla subjektivní a vzniká při porušení obecné prevenční povinnosti. U některých provozů může přicházet v úvahu i objektivní odpovědnost za provoz, pokud je kluzký stav komunikace spojen s provozní činností vlastníka.
Pády uvnitř objektů
I uvnitř objektů však může dojít k pádu, zvlášť když se např. do nákupních center nosí sníh z venkovních prostor. Podlahy jsou často kluzké, a opět je nutné najít odpovědnou osobu. V těchto případech je na vlastníkovi objektu, aby zajistil dostatečná opatření pro prevenci škody na základě generální prevenční povinnosti dle občanského zákoníku. Je tedy nutné prokázat zavinění vlastníka objektu. V tomto případě je nutné podlahu pravidelně uklízet. To postačí ke zbavení se odpovědnosti, zvlášť pokud jsou vedeny záznamy o úklidu.
Pokud dojde k pádu zaměstnance na náledí a událost je posouzena jako pracovní úraz, odpovídá za náhradu škody zaměstnavatel. Ten má však právo uplatnit regresní nárok vůči vlastníku komunikace, zpravidla obci, pokud k úrazu došlo v důsledku zanedbané zimní údržby. „V praxi se setkáváme s případy, kdy zaměstnavatel škodu nahradil a následně uspěl s regresním nárokem vůči obci, která nezajistila posyp rizikového místa. Jako příklad lze uvést, pokud zaměstnanec v pracovní době vyjde na ven na cigaretu, přičemž na místní komunikaci před pracovištěm uklouzne, jedná se o pracovní úraz. Pokud místní komunikace nebyla dostatečně ošetřena, odpovídá za škodu obec. Nicméně zaměstnanec bude se svými nároky nejprve odškodněn zaměstnavatelem, který však může následně regresně žádat škodu po obci. Jinak řečeno, zaměstnavatel hradí škodu při pracovním úrazu vždy, je pak na něm, aby prokázal odpovědnost vlastníka komunikace, zpravidla obce. Samozřejmě, pokud je vlastníkem komunikace, např. dvoru nebo atria, pak odpovídá pouze vlastník nemovitosti. To může být jednak zaměstnavatel, v kancelářských objektech pak vlastník objektu, respektive správce budovy.
Po mrazivých dnech přichází obvykle obleva, a s ní i nebezpečí pádu sněhu ze střech na chodník. Především ve městech se může jednat o velký problém, a hrozí zranění chodců. Zde se jedná o objektivní odpovědnost toho, kdo měl nad věcí dohled, jinak vlastníka nemovitosti s možností liberace. Liberovat se správce či vlastník mohou tak, že prokáží nezanedbaní dohledu nad situací na střeše. V případě rodinných domů je obvykle nutný přímý zásah vlastníka, tedy sledovat stav střechy a zasáhnout, tj. sníh bezpečně mechanicky odstranit.
Na náledí neklouzají pouze lidé, ale také automobily. Zde opět správci komunikací mají povinnost udržovat vozovku sjízdnou. Veškeré škody, které budou způsobeny při dopravní nehodě kvůli náledí jsou kryty povinným ručením. Nicméně, pokud řidič nepřizpůsobil svou jízdu (rychlost, obutí) povětrnostním podmínkám, je možný regres pojišťovny, případně i trestní stíhání, došlo-li např. ke zranění osoby.
Samozřejmě, nebyla-li místní komunikace vlastněná zpravidla obcí nebo krajem dostatečně ošetřena, existují opět dvě situace. Jedná-li se o nenadálý stav, tzv. závadu ve sjízdnosti, kdy řidič nemůže situaci předvídat a svou jízdu přizpůsobil stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu komunikace, nastává objektivní odpovědnost. Pravidla jsou v podstatě stejná jako u chodníků. Pokud jde o dlouhodobější stav vozovky (mrzne třeba několik dnů), pak vlastník komunikace odpovídá pouze v případě, že zanedbal její údržbu.
Sněhová kalamita a dopravní kolapsy mají dopad i do pracovněprávních vztahů. Pokud se zaměstnanec nemůže dostavit do práce kvůli neprůjezdným komunikacím, přerušení dopravy nebo výraznému zpoždění hromadné dopravy, jedná se o tzv. překážku v práci na straně zaměstnance podle zákoníku práce a nařízení vlády č. 590/2006 Sb.
Ve většině případů nemá zaměstnanec při této překážce nárok na náhradu mzdy či platu. Zaměstnavatel poskytne neplacené pracovní volno na nezbytně nutnou dobu. Výjimku tvoří těžce zdravotně postižení zaměstnanci, kteří používají osobní dopravní prostředek pro cestu do práce, jimž náleží placené volno nejvýše na jeden den. Zaměstnanec je povinen překážku v práci oznámit zaměstnavateli bez zbytečného odkladu, sdělit její předpokládanou dobu trvání a překážku prokázat, například potvrzením dopravce, oznámením o zrušených spojích či jinými věrohodnými důkazy.
Zaměstnavatel má právo požadovat prokázání překážky v práci a ověřit, zda se zaměstnanec nemohl dostavit do práce jiným přiměřeným způsobem. Pokud se existence překážky potvrdí, je povinen poskytnout zaměstnanci neplacené pracovní volno a nemůže jej za zameškání směny postihnout. „Důkazní situace je klíčová nejen v pracovním právu, ale i při uplatňování nároků na náhradu škody. Fotodokumentace, svědci a záznamy o dopravě a počasí mohou hrát zásadní roli,“ doplňuje Mgr. Blanka Baierová.
V rámci zimní sezóny řada zaměstnavatelů organizuje pro své zaměstnance různé teambuildingy a akce spojené se sportovní činností. I při těchto akcích může dojít ke zranění zaměstnance, například při lyžování. Je takové zranění pracovním úrazem, za který odpovídá zaměstnavatel? Na tuto otázku nelze dát jednoznačnou odpověď. Judikatura dovozuje, že je potřeba vždy posoudit konkrétní okolnosti dané akce, zejména to, zda k úrazu došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi. Soudy se zabývají tím, zda se jedná o dobrovolnou či povinnou akci, zda je smyslem a účelem plánovaných aktivit prohloubení vzájemných vazeb zaměstnanců a schopnosti spolupráce, nebo se jedná o akci bez cíleného průběhu, která má jen povahu „zaplacené dovolené“, zda je akce konaná v pracovní době apod. Soudy zdůrazňují, že není podstatné, jak je akce oficiálně nazvaná, ale jaká je vlastní obsahová náplň činnosti.
Závěrem je třeba dodat, že i v případě, kdy se o pracovní úraz jedná, není odpovědnost zaměstnavatele neomezená. Ve výjimečných případech si totiž za zranění odpovídá zaměstnanec sám – a to například pokud záměrně poruší bezpečnostní předpisy, je opilý, nebo příliš lehkomyslný. V těchto případech se vždy poměřuje, co bylo převažující příčinou vzniku zranění a podle toho se určí podíl odpovědnosti zaměstnance a zaměstnavatele.
