Jsme stále v České republice společnost, která akceptuje fyzické trestání dětí, nebo se měníme? Dočkáme se změny? Jsme schopní překonat naši minulost a posunout se?

Jana Škeříková se zamýšlí nad tím, zda se česká společnost mění ve vztahu k fyzickým trestům dětí. Vzpomíná na své dětství v 90. letech, kdy byly tělesné tresty ve škole i doma běžné a akceptované, ale zároveň poukazuje na to, že tyto metody dnes už nepovažuje za správné. Podporuje snahu o výchovu dětí, která by vedla k jejich sebevědomí, ale zároveň uznává potřebu mantinelů. Dále se věnuje nedávným legislativním změnám v rodinném právu, které považuje za zásadní krok vpřed, zejména ve vztahu k definici domácího násilí, které se nově týká i psychického a ekonomického týrání, a to i ve vztahu k dětem.

V článku se podrobně také zabývá novou, byť nenápadnou, větou v občanském zákoníku, která deklaruje, že fyzické trestání, duševní strádání a jiné ponižující zacházení se dotýká lidské důstojnosti dítěte.

Jana vnímá tuto změnu jako citlivý, ale smysluplný posun. Přestože je pro ni tato změna pozitivní, zároveň upozorňuje na nedostatek osvěty ze strany zákonodárců a poukazuje na to, že dokud nebudou tyto změny veřejnosti srozumitelně vysvětleny, budou pravděpodobně vnímány jako přehnané. S odkazem na švédský příklad, který se zaměřil na osvětu místo trestání rodičů, vyzývá k diskusi a širšímu vzdělávání společnosti, aby se fyzické tresty přestaly vnímat jako přijatelný způsob výchovy.